Tostaf

Snad každý máme v sobě zakódováno, že s přibývajícím věkem hodnotíme dobu, ve které jsme prožili dětství a mládí s jistou nostalgií a třeba i s trochou neškodné neobjektivity. Určitě nebudu osamělý v příjemných vzpomínkách na nejrůznější akce, ve kterých hlavní roli hrála hudba, možná lépe řečeno nefalšovaná muzika. Řeč nebude o koncertech vrcholných uměleckých těles nebo mainstreamových hvězd a hvězdiček, nýbrž o nejrůznějších vystoupeních regionálních nebo místních muzikantů, o tanečních zábavách a plesech ve venkovských kulturních domech, o muzicírování v hudebních klubech nebo třeba jen v příjemné hospůdce, kde si místní zazpívali s harmonikou, kytarou a se vším co bylo po ruce.

Kdysi se vyprávěla tato anekdota. Jaký je rozdíl mezi řeznictvím za první republiky a za socialismu? Za první republiky byl na štítě nápis „Řezník“ a uvnitř bylo maso a uzeniny. Za socialismu je na štítě napsáno: „Maso uzeniny“ a uvnitř je řezník. Dovolím si transformovat a použít toto tvrzení v našem tématu. Dříve jste si na plakátu mohli přečíst: „Váš oblíbený soubor hraje skladby vašeho oblíbeného interpreta“. Dnes tam stojí:“ Váš oblíbený interpret hraje skladby vašeho oblíbeného orchestru“. Zatímco dříve bylo z pódia vidět a slyšet hrát muzikanty v nejrůznějším počtu na nejrůznější nástroje, dnes vidíte jednotlivce vybaveného playbackem nevalné kvality, jenž předstírá, že na nástroj, který třímá v ruce nebo před ním stojící, hraje.

Nechci se v žádném případě dotknout těch výjimek, které předvedou za doprovodu instantní muziky z elektronických krabiček zručné a libozvučné ovládání některého nástroje a dobré hlasové dispozice, krátce řečeno, hezky zahrají a zazpívají. Obklopeni živými muzikanty by museli za svoji produkci od pořadatele požadovat daleko větší částku, aby mohli svůj soubor zaplatit. Takže je dopředu jasné, jak dojednání vystoupení s pořadatelem dopadne. Buď si mě poslechnete s živým doprovodem a dáte nám tolik a tolik, nebo budu sám a kasu vám to nevyprázdní. Co byste vybrali vy? Tady někde leží jeden ze zakopaných psů.

Po několika nepěkných zkušenostech se však nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že na malých místních pódiích převažují hochštapleři s moderními flašinety, kteří mají tu drzost nazývat svoje řádění hudbou. Bohužel, ještě mnohem horší je moje domněnka, že to přítomným posluchačům až tolik nevadí. Jinou variantu už kdysi vyřkl náš všeuměl a velikán Jára Cimrman ústy svých následovatelů, pro národ muzikantů nepochybně přijatelnější – zaplatili si, jsou zklamaní, ale zároveň zvědaví, jestli druhá polovina vystoupení bude stejně slabá jako ta první. Osobně doufám, že v této variantě pořadatelé neuplatní její brutální část, totiž, že neprodleně po vybrání vstupného uzamknou až do konce produkce vchodové dveře.